Stojím před osamocenou břízou uprostřed louky. Z brašny si vyndám Leicu M4. Les spí, panuje klid. Na tělo nandám Summicron 35mm zacloněný na f11 abych scénu zachytil s úctou ke vzdáleným siluetám Orlických hor. Přiložím hledáček k oku. Rámeček pro 35mm je viditelný díky polednímu slunci pronikajícímu do nitra fotoaparátu. Stín břízy tvoří rovnoběžku se začátkem lesa za loukou. Plynule, ale zároveň mechanicky natáhnu film. Padesátina sekundy. Zadržím dech. Zmáčknu spoušť a polední světlo vytesá na políčko černobílého filmu krajinu přede mnou.

LEICA KLUB je místo pro všechny fotografy, pro které je vyfocení fotografie více než jen pořízení obrazového záznamu. Pro všechny, co vidí hodnotu v dokonale zpracovaných objektech, v jednoduchém ale rafinovaně funkčním designu, v promyšlené nejvyšší kvalitě. LEICA KLUB je seskupení lidí s těmito hodnotami. Na webových stránkách přibývají články členů komunity, kteří zároveň v obchodě LEICA KLUBU vystavují a mění fotoaparáty a objektivy. LEICA KLUB zprostředkovává služby specializovaného servisu.

Celé komunitě přeji příjemné čtení, poslech a focení.
Ondřej

všechny články

Kouzlo Lisabonu na políčkách Ilfordu HP5

Kytara vyhrává smutné tóny v pomalém tempu. Od oceánu vane chladivý vítr a ve sklence portského se zrcadlí úplněk. Na Lisabon padla noc, podtrhující jeho melancholickou atmosféru. Prodírám se úzkými ulicemi, které lemují krásně omšelé domy zdobené barevnými dlaždicemi, mé tempo při strmém výstupu občas zpomalí projíždějící tramvaj, kvůli které se musím přimáčknout ke zdi, abych se těsně vyhnul. Pánbůh chraň otylé turisty. Těsně, než tramvaj stihne zmizet za zatáčkou, zastudí M trojka na tváři a scenérie únorové noci se rozprostře v hledáčku. Cvak a jde se dál.

Lisabon patří mezi nejstarší města v Evropě, byť je nutné dodat, že jeho velká část prošla rozsáhlou přestavbou po ničivém zemětřesení, které jej v roce 1755 téměř smetlo se zemí. Zároveň patří podle mě i do výčtu měst nejkopcovitějších. Alespoň tedy na evropské poměry. Vyrazit do zdejších ulic s vodováhou v ruce místo foťáku, měl bych s hledáním roviny podstatně náročnější úkol, než při pořizování záběrů, což jde v místních křivolakých uličkách naopak samo. S kopci si každopádně Portugalci poradili po svém, spoustu cest z kočičích hlav tak protínají koleje už zmiňovaných tramvají, a také četných lanovek schopných s výstupy pomoct.

Lanovky neohroženě zdolávají ty nejstrmější a nejdelší krpály už od konce 19. století. Elektrifikované tramvaje se k nim s rachotem přidaly v roce 1901 a jejich podoba se od třicátých let minulého století prakticky nezměnila. Ostatně těsné a klikatící se ulice centra města k nějaké změně ani nedávají příležitost. Nic většího, než oválný čtyřkolový vůz nazývaný Remodelado, by nemělo šanci se vměstnat.

Obzvláště pak ve spleti těsných ulic nejstarší městské čtvrti jménem Alfama, obklopující lisabonskou katedrálu hned pod hradem Sv. Jiří, které se, snad jen díky husté zástavbě, podařilo odolat destruktivní síle srážejících se tektonických desek a drží si tak původní, organický ráz. Nyní je Alfama plná bister, hospůdek a kaváren jako stvořených k rozjímání a k nasávání atmosféry starého města u vyhlídek na řeku Tejo, vlévající se do Atlantiku.

V lisabonském vzduchu je stále čitelná vzpomínka na doby, kdy bylo Portugalsko světovým impériem, kterou přikrmují všudypřítomné památníky, názvy ulic a staveb, i ryze místní tklivý hudební styl Fado, podtrhující hmatatelnou zádumčivost nad stavem, kdy se téměř celá říše smrskla na západní část Pyrenejského poloostrova.

Na druhou stranu jsou ale Portugalci schopni se od tohohle všeho oprostit, hodit chmury bez větších těžkostí za hlavu a zkrátka si užívat života, odpoledního slunce a dobrého jídla bez jakékoli zhrzenosti či výčitek. Snad i proto na mě působila většina místních jako pohodáři, kteří nemají problém se zastavit a pomoci, nebo alespoň prohodit přátelského slova. Návštěvu Lisabonu mohu vřele doporučit, nejen proto, že jeho ulice vypadají na fotkách skvěle.


Foceno na Ilford HP5

www.honzastrouhal.cz
@honzastrouhal.cz